Cestou z hor se zastavujeme na pláži v La Cala. A konečně nám zde dochází, jak se používá místní oblíbené ohniště ve tvaru loďky, naplněné pískem. Zatím jsme v nich jen viděli zapalovat oheň, ale po roštu ani památky. Tak teď se to provalilo. Ryby opékají nabodnuté na kovové tyči, kterou prostě zapíchnou vedle hořícího dřeva do písku. Jak prosté...
Nejen na židovských hřbitovech se pro nedostatek místa vrstvily hroby nad sebou. I v Istánu je hřbitůvek vertikální. Schránky na urny tvoří vysoké, pětipatrové zdi. Aby se k nim pozůstalí dostali, je na hřbitůvku několik obslužných schodovitých plošin.
Je prvního dubna. Apríl a zároveň výzva něco tu ve španělské dálavě prvoulovit. Včera vyšly tři nové, dvě jsme odlovili a jednu jako FTF. Ale bylo posledního března. Ta třetí byla daleko, v horách nad Marbellou.
Je tam stále a stále neodlovena. Chvilka váhání, jestli vyrazíme lelkovat na pláž, nebo se plahočit do hor. Vyhrává plahočení...
Tedy zas tak velké plahočení to nebylo. Keš byla sice v horách a na vyhlídce, ale sotva pár set metrů od centra městečka Istán. Vyhlídka byla výborná, ale dlouho jsme hledali marně. Po včerejší zkušenosti s autorem, co měl 9 nalezených keší a tři čerstvě založené, všechny skoro bez listinu, jedna v době publikace nebyla na místě, druhá byla magnetka pod lavičkou, kde magnet na litině sotva držel a poslední byl kus papíru ve dvou igelitových pytlíkách uložený pod kamenem u cesty, jsme se docela obávali, co na nás zase čeká. Třeba je dodávání keší dodatečně den po publikací španělský zvyk. Obavy se ještě prohloubily, když ani půlhodina usilovného hledání nepřinesla ovoce a když jsme navíc zjistili, že autor má jednu založenou a jednu (slovy jednu) nalezenou. To už dokáže trumfnout už jen ten, kdo nenašel nic a něco založí.
V zoufalství píšu autorovi přes profil a doufám, že v základních školách zde nemají zakázané mobily. Přitom stále pokukuji po jednom místě, které sice zdaleka není deklarovaných T1.5, v sandálech bych ho klidně označil za terén T4, ale úkryt by to byl dobrej. Sice lezením po skále s rozpadávajícím se převisem nad hlavou, ale tím pádem pěkně mimo dosah mudlů.
Zpráva odeslána. Sundávám batoh a vše, co by se mohlo při zřícení že skály poškodit, kontroluji klouzavost sandálů a vydávám se šplhat po skále k malé zídce, která podpírá bortící se převis. Místo je to pěkné, schovalo by sem leccos, ale nic tu není. Zklamaně se po skále vracím a v tom vidím v prohlubni nad hlavou něco povědomého. Sláva...! Píšu uhrovitému mladíkovi, že už nemusí rušit vyučování, a radostně logujeme aprílové FTF a završujeme tak hezky kulatou nepřetržitou šňůru 210 měsíců za sebou, kdy se v nám podařil nějaký ten prvonález.
A teď k tomu nadpisu. Horské městečko Istán bylo tak okouzlující a po všech stránkách roztomilé, že jsme tu strávili skoro celý den. Vyhlížením do kraje, posedáváním v místních hospůdkách a pozorováním ekvilibristiky řidičů, kteří kličkovali náměstíčkem u kostela ve snaze si odřít co nejméně boků u aut při vyjíždění do uzounkatých uliček, často ještě křivolace se klikatících. Moc pěkné to bylo...!
Ještě i po cestě z Istánu se bylo na co koukat. Hlavně pohledy z dronu na svahy osázené olivovníky, v pozadí s místní přehradou, potěšily oko i mysl.
