Je prvního dubna. Apríl a zároveň výzva něco tu ve španělské dálavě prvoulovit. Včera vyšly tři nové, dvě jsme odlovili a jednu jako FTF. Ale bylo posledního března. Ta třetí byla daleko, v horách nad Marbellou.
Je tam stále a stále neodlovena. Chvilka váhání, jestli vyrazíme lelkovat na pláž, nebo se plahočit do hor. Vyhrává plahočení...
Tedy zas tak velké plahočení to nebylo. Keš byla sice v horách a na vyhlídce, ale sotva pár set metrů od centra městečka Istán. Vyhlídka byla výborná, ale dlouho jsme hledali marně. Po včerejší zkušenosti s autorem, co měl 9 nalezených keší a tři čerstvě založené, všechny skoro bez listinu, jedna v době publikace nebyla na místě, druhá byla magnetka pod lavičkou, kde magnet na litině sotva držel a poslední byl kus papíru ve dvou igelitových pytlíkách uložený pod kamenem u cesty, jsme se docela obávali, co na nás zase čeká. Třeba je dodávání keší dodatečně den po publikací španělský zvyk. Obavy se ještě prohloubily, když ani půlhodina usilovného hledání nepřinesla ovoce a když jsme navíc zjistili, že autor má jednu založenou a jednu (slovy jednu) nalezenou. To už dokáže trumfnout už jen ten, kdo nenašel nic a něco založí.
V zoufalství píšu autorovi přes profil a doufám, že v základních školách zde nemají zakázané mobily. Přitom stále pokukuji po jednom místě, které sice zdaleka není deklarovaných T1.5, v sandálech bych ho klidně označil za terén T4, ale úkryt by to byl dobrej. Sice lezením po skále s rozpadávajícím se převisem nad hlavou, ale tím pádem pěkně mimo dosah mudlů.
Zpráva odeslána. Sundávám batoh a vše, co by se mohlo při zřícení že skály poškodit, kontroluji klouzavost sandálů a vydávám se šplhat po skále k malé zídce, která podpírá bortící se převis. Místo je to pěkné, schovalo by sem leccos, ale nic tu není. Zklamaně se po skále vracím a v tom vidím v prohlubni nad hlavou něco povědomého. Sláva...! Píšu uhrovitému mladíkovi, že už nemusí rušit vyučování, a radostně logujeme aprílové FTF a završujeme tak hezky kulatou nepřetržitou šňůru 210 měsíců za sebou, kdy se v nám podařil nějaký ten prvonález.
A teď k tomu nadpisu. Horské městečko Istán bylo tak okouzlující a po všech stránkách roztomilé, že jsme tu strávili skoro celý den. Vyhlížením do kraje, posedáváním v místních hospůdkách a pozorováním ekvilibristiky řidičů, kteří kličkovali náměstíčkem u kostela ve snaze si odřít co nejméně boků u aut při vyjíždění do uzounkatých uliček, často ještě křivolace se klikatících. Moc pěkné to bylo...!
Ještě i po cestě z Istánu se bylo na co koukat. Hlavně pohledy z dronu na svahy osázené olivovníky, v pozadí s místní přehradou, potěšily oko i mysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat