Něco málo statistických údajů:
Jídlo je ve Španělsku skvělé. Středomořská strava, sušené šunky, avokádo, paella, ryby a jiné mořské potvory, od každého něco. A zcela bez jediné výjimky bylo vše vynikající, ať jsme jidlo objednali v lepší restauraci nebo v posledním bufetu. Přidejte velmi slušné místní pivo a skvělá vína, zvláště ta červená, a máte gastronomický obraz místní dovolené úplný.
Městečko Ojén je mnohem pohlednější, než Monda, ze které jsme sem klikaticí přijeli. Zvláště zaujal místní kostelík. Jednak uvnitř, protože ještě ukrýval ozdobené trůny na procesí plné stále svěžích květin - růží a omamně vonících lilií. Ale také zvenčí, svými stěnami pokrytými citroníky, pěstovanými naplocho na drátěné treláži. A ještě byly pro vší krásu obsypány žlutými plody. Dalo by se říci, že jich bylo požehnaně. Možná i jak na kostele...
Sedli jsme si do baru naproti a kochali se a na hlavu se nám snášely okvětní lístky dalších citroníků, protože i protější dům byl podobně vyzdoben.
Městečko Monda, náš první dnešní cíl, byla celkem nevzhledná díra. Ovšem s výjimkou malé stavby v centru, která se ukázala býti starou prádelnou. Žlab pod střechou se stálým přítokem vody, kde místní ženy praly prádlo. Moc poetické...
Předposlední den dovolené trávíme podruhé v Málaze. Začínáme klasicky v tržnici, protože ta nás minule nadchla, a kromě pastvy pro oči dáváme pro velký úspěch tuňákový špíz v bufetu na stojáka v rohu. Byl zas naprosto nedostižný.
Couráme prosluněnou Málagou, posedáváme na drincích a nacpeme se i do Picassova muzea, aby nechyběla kulturní stránka věci. Ač jsme neměli předem rezervované lístky.
Dlouho obdivujeme zlatostříbrnou živou sochu tenisty, jejíž aktér dokázal stát zcela bez hnutí na jedné noze několik minut, aby pak polohu vystřídal a stál dalších několik minut na té samé noze s druhou nohou na jinou stranu.
Vrcholem se ale stal karikaturista. Seděl na nábřeží, hrála mu hudba a on za divokého komíhání do rytmu bleskově maloval. Vždy jen na zlomek vteřiny mrknul pod kšiltem čepice na tvary objektu a pak je pár vteřin uhlem zaznamenával na papír. Párkrát to takhle zopakoval a portrét byl hotov. A ještě se u toho pořád zeširoka smál. Byl to doslova radostný malovací koncert a vstupné na něj stálo pouhých 3,- € za osobu.
Finsko je země tisíců jezer a Španělsko pak země tisíců kruhových objezdů. A ne jen tak ledajakých. Najdete tu i speciální typy, celkem oblíbený je dvouproudý okruh s jednoproudými výjezdy, často pak semafory pár metrů za kruháčem blokují z něho výjezd. Nelze také zapomenout na oblíbenou kratochvíli Španělů, parkovat nebo alespoň nakládat a vykládat na kruháči. Třeba taxíky skoro nikde jinde nečekají.
Pomyslným vítězem v divnosti jsou pak kruhové objezdy proťaté průjezdní čtyřproudou silnicí. Kruhové sekce slouží pro odbočení křížem vlevo, ale celou situaci řídí semafory, takže kruhové segmenty jsou zcela zbytečné resp. silně matoucí. Navíc pro našince nečekané a neoznačené.
Španělé kruháče milují a dokážou na sto metrech silnice umístit klidně i tři.
Naše místní bydlo. Vyniká krásnou terasou a výhledy z ní. Užíváme si je hlavně při ranní snídani a večerním vínku. Vzdušné pěkné ubytování v tichých zahradách Benalmádeny. Dnes jsem ho v pozdně odpoledním slunci zachytil i z dronu.
Jdeme Olverou vzhůru k hradu a začínáme mít hlad. Nad hlavami se nám zjeví malé náměstí, kde to hlučí nějakou restaurací. No restaurací, spíš takové bistro to bylo. Nazývám ho zdálky pajzlem, ale z nouze se tam jdeme podívat. Pár stolků a trubkových židliček pod přístřeškem. Hlad nám velí si nevybírat. Bohužel už začala siesta a kuchyně je zavřená.
Pak moje oko padne na cedule na zdi vedle vchodu. Tři cedule. Tři michelinské cedule z let 2023, 2024 a 2025! Padá nám brada a já se v duchu omlouvám, za ten "pajzl". Ano, když si skladník ve šroubárně může přečíst Vergilia v originále, pak i ošuntělá a ospalá Olvera může mít svůj michelinský bufet.
Každý den jsme obdivovali malebnost té či oné místní vesnicky a říkali si, že právě ta poslední je nejmalebnejsi.
Skutečně, malebnost postupně rostla po linii Benalmádena - Mijas - Álora - Ronda - Istán - Iznájar - Frigiliana.
...a pak už to šlo prudkým sešupem dolů.
Nedaleko za Setenilem je ještě město Olvera. Na kopečku, bělostné domy, s hradem na vrcholu, proč ho nenavštívit? Letecké fotky a panoráma nám vyšlo na jedničku, město samotné spíš za tři. Zblízka je až příliš patrná častá omšelost. A také tu chcíp' pes, všechno zavřené, žádné krámky, kavárny a restaurace.
Ale shůry byla podívaná parádní. Hlavně 360° panorama ukazuje naprosto vzorné poskládání domků a domečků na celé ploše města.
Setenil de las Bodegas je jedním z místních doporučovaných cílů. Vesnička ve vnitrozemí, vystavěná v kaňonu řeky Trejo. Mnoho domů je tak postaveno pod převisem skály, dokonce je jedna ulička skálou přemostěná, protože domy po obou jejich stranách končí horním patrem ve skále.
Byly tu na nás ale ohromné mraky lidí. Celý střed města ucpaný a marně jsme jím kroužili ve snaze najít parkoviště. Vrcholem zoufalosti byla auta parkující nad hlubokým příkopem, každou stranou na jednom jeho břehu. Ani parkování s dveřmi vozu opřenými o ostnatý drát se mi nezdálo dost dobré. Nakonec podle QR kódu vyvěšeného v centru u cesty nalézáme útočiště u místního fotbalového hřiště.
Ani místní to s parkováním nemají snadné - viz foto.
Španělé jsou celkem fajn. Občas jsou sice zamračení, muži i ženy, ale to bude spíš postojem k cizím turistům, co se nenaučili španělsky ani pozdravit a poděkovat.
Nemohli jsme si ale nevšimnout relativně častých projevů domácího násilí na ženách, zvláště mladších. Netroufli jsme si ty děsivě rozbité držky zdokumentovat, ani pro policii, ani pro účely fotoblogu. Malinko nás přitom mátlo, že ženy se netvářily nijak ustrašeně a zvesela stály svým trýznitelům modelem při focení ve stylu "já a pláž". Také nechápeme úzké zaměření té krutosti skoro výhradně na horní ret. A symetricky... Až tedy na jednu Češku v Caminito del Rey, která byla tak nesymetrická, až manželovi vypadávala na lávkách soutěsky z obrazu. Myšleno fotoobrazu, i když pod botulotoxinový obraz byla tedy řádně taky...
Pro úplnost i jedno noční procesí Svatého týdne, přímo v naší přechodně domovské Banalmádeně. Noční průvody jsou osvětleny svícemi, po kterých zůstávají v uličkách voskované stopy a vše doplňuje intenzivní vůně kadidla.
Úžasný zážitek. Trochu hůře se zaznamenává na video, ale o to intenzivnější je v reálu.
Nad Frigilianou v horách leží "zapomenutá" vesnice Acebuchal. Zdálo se nám, že uvozovky jsou namístě, když vesničku doporučují průvodci a Booking nabízí asi 8 ubytování. Tedy se vlastně nabízí turistům ke spánku každý místní dům.
Ale bez uvozovek to bude správněji. Sídlo je to opravdu zastrčené, vede k němu prašná cesta a kromě nabídek ubytování je tu i podobný počet nabídek k odprodeji nemovitostí.
Dnešní hlavním cílem byla vlastně pláž, protože Yveta chtěla nachytat trochu bronzu. Jednu pěknou jsme měli vyhlídnutou u Nerji a tak přes hrozby svatotýdenních zácp vyrazili kolem Málagy na východ. Po poválení se po pláži nic nebránilo prozkoumat i horské cíle nad Nerjou - městečko Frigiliana a "ztracenou" horskou vesničku Acebuchal.
Frigiliana nás doslova nadchla. Do horských hřbetů vetknutá, malebně bělostná a zblízka dozdobená akcenty v odstínech zelené a modré.
